Sdílím s vámi, moji milí jogíni a jogínky, svou zkušenost z letošní cesty do Indie. Znamenala pro mě uvolnit se, nelpět na výsledků, ale spíš udržovat a kultivovat vysokofrekvenční emoce jako je vděčnost, soucit, radost, klid. Věřím, že vám může být inspirací. I když praxe vypadá jinak, než jsme plánovali, i když není pohodlná, je v ní vždy prostor pro růst.

Na naší jógové podložce se zrcadlí náš život mimo ni a naopak. Při svém letošním pobytu v Indii jsem si uvědomila, jak moc mi praxe zrcadlí můj život. Jak moc je asertivní a nevzdává to, dokud neprozřu (což prakticky znamená, že si konečně přiznám něco, co není úplně příjemné :)).

Mívala jsem tendenci omezovat svůj jógový pokrok na to, jak zvládám náročné pozice a zda postupuji v sériích. Letošní praxe u mé učitelky v Indii mě přivedla k tomu, že největší změny jsou nejméně vidět. V předchozích letech jsem dostávala nové pozice průběžně. Letos bylo všechno jinak. Už od počátku jsem měla pocit, že mě tělo bojkotuje. Objevovaly se různé bolesti (nejdřív zápěstí, potom stehno, bedra,…) a to co jsem před časem zvládla naprosto v pohodě, najednou nešlo. Praxi jsem si musela hodně přizpůsobovat. Měla jsem pocit, že jsem na začátku. Znovu jsem procházela „základy“ a nořila se do ásan, které jsem považovala, že mám (jednou pro vždy) zvládnuté. Zjišťovala jsem, že právě v detailech může být zakopaný pes. A nebylo mi to vůbec příjemné, přišlo mi, že moje dosavadní praxe nebyla dost, že to nemělo smysl, byla jsem z toho zklamaná. Pak mi došlo, že takové myšlenka mi nepomůžou. Nastal čas prokázat, jak je mi blízká aparigraha (neulpívání) a santóša (spokojenost s tím, co je, jako výchozí stav). Přestala jsem se sebou bojovat, otevřela se novému a byla zvědavá, co to přinese. Začala jsem si s ásanami vytvářet nový vztah, netlačila na ně. Najednou jsem si mnohem víc uvědomovala energii svého těla, jak s ním funguji, kde cítím napětí, přicházela jsem na to, jak jinak praktikovat, jak se sebou pracovat.

Do shaly jsem chodila denně, nevynechala jsem, ani když tělo bolelo a opravdu se mi nechtělo. Nakonec jsem to vždycky zvládla. Při praxi s omezeními jsem musela dělat každičký pohyb naprosto vědomě. Frustrace, vztek a lítost přicházely, vděčnost a víra, že všechno přejde, je rozpouštěly. Letos jsem zkrátka praktikovala úplně jinak. Naučila jsem se díky tomu vnášet do své praxe mnohem více klidu, míru, pokory a koncentrace. Ano, letos jsem nedostala zdaleka tolik nových ásan jako v předchozích letech (měřitelný výsledek nic moc), ale ten neviditelný skok v tom, jak jsem porozuměla sobě, ten je obrovský, i když se nedá změřit a těžko se mi i popisuje. Mnoho zdravotních omezení zmizelo nebo ustoupilo.

Sharmila mi byla celou dobu oporou a říkala, že je to docela normální vývoj, kdy se tělo ozve. Důležité je nic netlačit, praktikovat, dýchat a být vděčný, že zvládnu, co zvládnu. Může to být také signál ponořit se hlouběji, nikoli do intenzity ásany, ale sebe.